Veřejná sbírka 2023-ukončena 30.9.
Vážení přátelé,
i v letošním roce pokračujeme v projektu benefičního štafetového závodu Honter cup, jehož nedílnou součástí je i veřejná sbírka na podporu dětí, kterým do života vstoupila nemoc, nebo úraz. Stejně, jako v uplynulých dvou ročnících, tak i letos vyhlásíme veřejnou sbírku a prostřednictvím transparentního účtu budeme shromažďovat finanční prostředky na dary, kterými se budeme snažit malým bojovníkům zpříjemnit život, jak jen to půjde.
V následujících dnech zveřejníme postupně v sekci "veřejná sbírka" příběhy pěti dětí. Filípka, Johanky, Vašíka a sourozenců Vojtíka a Filípka. A stejně jako v uplynulých ročnících budeme nesmírně vděčni za Vaši finanční podporu tohoto projektu. 31. března zveřejníme číslo transparentního účtu, na který bude možné přispívat až do 30. září 2023. Přispět samozřejmě můžete i Vaší účastí v benefičním štafetovém závodu, neboť startovné, jako vždy, v plné výši putuje přímo na transparentní účet veřejné sbírky.
A motto pro tento rok? #zavodimprodobrouvec už znáte. Letos na našich propagačních materiálech najdete i slogan: MÁM DOBRÉ SRDCE A NEBOJÍM SE HO POUŽÍT!
Tak pojďte do toho s námi! Děkujeme!
2202510235/2010 transparentní účet HONTER CUP vedený u FIO BANKY - sbírka ukončena
Děkujeme Vám, že pomáháte s námi! Moc si Vaší pomoci vážíme!
Příběh první - Filípek
Příběh Filipa Bendy
Filípek je desetiletý usměvavý chlapec, který přišel na svět akutním císařským řezem. V roce 2019 mu byla diagnostikována nemoc DMD.
DMD, neboli Duchennova svalová dystrofie, je smrtelná genetická porucha. Tato porucha způsobuje postupnou ztrátu svalové funkce a nezávislosti. Projevuje se u chlapců. Její gen se nachází na chromozomu X a přenáší ho matka. V mnoha případech se jedná o dědičné onemocnění, ale u 35 procent je výsledkem spontánní genetické mutace. Tak, jako u Filípka. Postihuje jednoho z 3500 chlapců. V současné době je toto onemocnění nevyléčitelné. Dá se jen lehce brzdit kortikosteroidy. Zhruba mezi 9-12 rokem chlapci usedají na invalidní vozík. Dožívají se většinou zhruba něco přes 25 let.
Filip užívá v rámci léčby nový podpůrný kortikosteroid Vamorolone. Ten u nás není zatím schválen, čeká se na testy ze studie, ve které byl i Filip. Proto ho dále užíváme. Vamorolone by měl nemoc trochu brzdit.
Filip je sledován ve FN dětské nemocnici v Brně. Podstupuje každý rok dvě kontroly na neurologii. Jednou za rok kontroly na ortopedii, kardiologii, denzitometrii a na očním. Podstupuje krevní testy každého půl roku. Též rentgeny páteře. Na noc má speciální dlahy, které drží nohu v pravém úhlu kvůli zkracování Achillovy šlachy. Několikrát týdně navštěvujeme fyzioterapeutku. Dvakrát ročně dojíždíme na rehabilitační týdenní až čtrnáctidenní kurz, který si hradíme sami. Jednou ročně je čtyři týdny v neurologické léčebně v Boskovicích, která je hrazená státem.
Naše největší naděje se nyní upínají na nový lék. V USA je schválen podpůrný genetický lék Exondys 51. EMA ho u nás schválila v klinické studii pro děti, co chodí. Výhodou léku je, že se dá podávat dětem, co už jsou na vozíku. Léčba na jeden měsíc stojí milion korun. Věříme, že tento lék bude i u nás co nejdříve schválen.
V současné době Filípek chodí do čtvrté třídy normální základní školy, kde má individuální studijní plán. Celou dobu je s ním asistentka pedagoga, jelikož už je Filípek skoro plně na vozíku. Doma se s mou dopomocí pohybuje s maximálním vypětím sil na nohách, ale někdy ho už musím vzít do náruče. Snažíme se stále udělat co nejvíc kroků i když je to strašně náročné. Začali jsme hodně posilovat ruce.
Přestože Filípek nemůže dělat úplně všechno, co zdravý kluk jeho věku, je hodný, usměvavý, šťastný a hlavně hrozně statečný. Moc statečný! S nemocí se smířil a snaží se s ní žít. Miluje auta, motorky, hudbu. Moc rád hraje hry na notebooku a playstationu se spolužáky, nebo sám.
A mám-li možnost si teď pro Filípka přát něco, co by mu v jeho dosavadním životě určitě udělalo obrovskou radost a zároveň pomohlo v komunikaci i studiu, pak by to byl určitě nějaký stolní počítač, nebo notebook. Ten dosavadní už dosluhuje a s novým by mohl být neustále ve styku se zdravými kamarády, pomohl by mu i při dálkovém studiu a v neposlední řadě by na něm mohl hrát hry, které miluje.
S Filípkem jsme se naučili žít přítomností. Jako matka, která miluje svého syna nade vše, se nikdy nevyrovnám s jeho nemocí. Jen kvůli němu se snažím být silná. Říkám: když to úplně zlomí vás, zlomí to i vaše dítě. Filípek je pro mě na prvním místě a chci, aby si život užil, dokud to půjde. Proto bych chtěla poděkovat všem, kteří nám podávají a podají pomocnou ruku. A nejen nám, ale i ostatním dětem.
Příběh druhý - Johanka
Dnes je Johance 5 let a mnozí z Vás jí už znají z uplynulého ročníku 2022, kdy jsme příběhem Johanky mobilizovali síly na nákup venkovní trampolíny, kterou si s maminkou přáli pro celou MŠ v Tasově, okr. Hodonín, kde se skvělé ženy Johance věnují naplno a s láskou.
Johančin nelehký příběh se začal psát ještě dříve, než se narodila. Mamince lékaři oznámili, že se jí narodí dítě bez ručičky a že toto postižení může být kombinováno mentálním postižením. Přes tyto neradostné prognózy se maminka Johanky odmítla vzdát a rozhodla se bojovat.
A tak se narodila Johanka. V sedmém měsíci těhotenství, malinkatá, krásná holčička, které dal život do vínku jen jednu zdravou ručičku...
Jak říká maminka Johanky: zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem tuhle skutečnost přijala. Styděla jsem se a Johance postiženou ručičku stále zakrývala. Chtělo to čas, abych se s tím vyrovnala... Pak jsem musela přijmout i další, dříve avizovanou zprávu. Johančin vývoj se zpomaloval a byla jí diagnostikována porucha autistického spektra - mentální retardace II. stupně. Do toho se Johance narodila sestra Anička. Byla to hodně náročná doba...
Naštěstí se v životě objevují okamžiky a hlavně lidé, kteří nám dodávají nejen naději, ale i odvahu jít dál. Tím člověkem byla pro Johanku paní ředitelka Marcela Tomšejová z MŠ v Tasově, okr. Hodonín. Osvícená žena s kolektivem stejně smýšlejících učitelek už měla jednu zkušenost se zařazením hendikepovaného dítěte do běžného dětského kolektivu. Johanka byla přijata mezi zdravé děti a v péči tamních učitelek si začala osvojovat návyky dětí, které jsou tak normální pro všechny zdravé děti a tak výjimečné pro děti s postižením, jaké má Johanka. Prozatím hlavní změnu vidí maminka u Johanky v lepšící se komunikaci.
Vraťme se ale k tomu, proč jsme se Johanku rozhodli podpořit. Absence podstatné části horní končetiny negativně ovlivňuje správný vývoj páteře. A protože se z Johanky stala zdatná cyklistka, rozhodli jsme se, že zkusíme Johance zakoupit nové kolo se speciálně upravenými řidítky, na které se pokusí protetikové uchytit speciální formu pro Johančinu ručičku tak, aby mohla na kole jezdit bez nutnosti nepřirozeného držení horní poloviny těla z důvodu absence části ručičky.
Věříme, že se nám Johance podaří zajistit podporu nejen z obrovské cyklistické komunity...
(zveřejněno se souhlasem Terezy Juračkové)
Příběh třetí - Vojtíšek a Filípek
Když se nám narodil nás mladší syn Filip, cítili jsme se šťastní. S pocitem, že jsme konečně kompletní, nic nám nechybí a že neexistuje nic, co by mohlo pokazit náš svět. První měsíce byly naše dny velmi náročné, nálada kluků i nás rodičů se měnila, jak na horské dráze. Slzy zoufalství střídaly slzy štěstí a dojetí. Pořád nás ale uklidňovalo to, že jsou to miminka a jak budou růst, bude všechno lehčí a lehčí. Že první roky budou záhul, ale pak bude paráda mít kluky blízko u sebe. Kéž bych tenkrát věděla, že tyhle dny budou v budoucnu jedny z těch nejlehčích, co jsme měli. Možná bych si jich více vážila. Starší Vojtík byl vždycky divoké dítě, to se svedlo na tatínka. A měl menší potřebu spánku, to měl zase přeci po mamince. Jinak byl jeho vývoj normální. Jen jsme od narození řešili, že bude asi lehce nedoslýchavý. Takže kvůli vyšetření sluchu byl ve 4 měsících poprvé v narkóze. V roce a půl se přidala šelest na srdíčku, potom pupeční kýla. Ale nikdy nás nenapadlo, že by to mohlo znamenat něco horšího a že by něco bylo v nepořádku.
Až na jedné návštěvě po narození Filípka se mě známý zeptal, jestli jsme řešili ty Vojtíkovi nožičky. Nechápala jsem na co se ptá. Ale najednou jsem to taky viděla - Vojtík nepropne nohy v kolenou. Po pár dnech jsem si všimla, že nepropíná ani ruce.
Proto jsem se zmínila u paní doktorky. A tak na podzim 2021 začal první kolotoč vyšetření. Rehabilitace, neurologie, ortopedie, chirurgie… Všude bylo v podstatě vše v pořádku s výsledkem ,,Cvičit, cvičit a cvičit". Měsíce ubíhaly a Vojtík se začal chovat jinak, více se vztekal, přestával chtít chodit na nočník, i když už byl několik měsíců přes den bez plen. Mysleli jsme si, že je to jen reakce na Filípka a snaží se tím upoutat naší pozornost.
V únoru 2022 jsme byli na vyšetření na genetice v Hradci Králové, kde paní doktorka vyslovila, poprvé pro nás do té doby naprosto neznáme slovo: MUKOPOLYSACHARIDÓZA. I hned volala na konzultaci do Prahy, kde nás objednali hned na další pondělí. Paní doktorka se s námi loučila se slovy, že doufá že se plete. Z jejího výrazu bylo poznat, že to není dobré. Do Prahy jsme odjeli všichni čtyři. Všem nám odebrali krev, klukům poslali na vyšetření i moč. A všechny nás hospitalizovali, že se další den udělají další vyšetření. V nemocnici jsme zůstali dvě noci a kluci podstoupili spoustu vyšetření - neurologické, psychologické, oční, rentgen, ultrazvuk...
Přišel si s námi popovídat pan profesor Zeman a vysvětlil nám, co je mukopolysacharidóza zač. Vysvětlil nám, že se jedná o metabolické onemocnění, kdy v těle chybí určitý enzym. Následkem toho dochází v těle k hromadění produktů metabolismu, které se usazují ve tkáních životně důležitých orgánů a způsobují narušení jejich funkcí. Řekl nám, že existuje 7 typů. A že u Vojty je diagnóza jistá, jen musíme počkat na výsledky testů o který konkrétní typ půjde. O necelý měsíc později (březen 2022), jsme se dozvěděli ze naši oba kluci mají mukopolysacharidózu II typu neboli Hunterův syndrom.
S tímto onemocněním se rodí průměrně jeden chlapec za dva roky. Pro rok 2019 a 2021 to byli ti naši. Během pár týdnů se náš život otočil vzhůru nohama.
Postupně zjišťujeme, co nemoc obnáší a co nás čeká. Kluci se nám budou měnit před očima, budou zapomínat věci co už se naučili, budou mít problémy s chováním, dýcháním a pohybem, můžou skončit i na vozíku, či dokonce na lůžku. Nemoc postihuje játra, slezinu, srdce, mozek, plíce, ledviny, kosti, klouby, zkratka vše. Momentálně se děti s těžkou formou, jako mají naší kluci, nedožívají dospělosti. Vojtík má teď už změny na mozku, pupeční kýlu, šelest na srdíčku, má zvětšená játra, špatně slyší, mluví svoji řečí, ale spíš nemluví, nosí sluchadla a brýle. Mentálně je na úrovni rok a půl starého dítěte. Pleny nosí celý den a mívá často průjem.
Filípek též špatně slyší a nosí sluchadla, má hypospádii (rozštěp močové trubice), je stále zahleněný a bývá často nemocný.
S oběma doma každý den cvičím a jednou týdně dojíždíme na rehabilitace. Vojtík třikrát týdně navštěvuje speciální mateřskou školu. Hunterův syndrom nelze vyléčit. Pouze pomocí enzymové terapie se do těla doplňuje enzym, který může, ale nemusí progres nemoci trochu zpomalit. Současný lék, ale nedokáže ovlivnit neurologické změny.Naštěstí od jara je Vojtík zařazen do studie, na nový lék, který dokáže prostoupit až do mozku. A mohl by tak částečně zachránit jeho vývoj. Snad se brzy do studie zapojí i Filípek.
Terapie je formou infuze podávána každý týden v nemocnici v Praze, kapaní trvá kolem 5 hodin. Od začátku víme, že uděláme vše pro to, aby měli kluci krásné dětství a byli šťastní. Proto jsme se rozhodli odejít z panelákového bytu a řešíme stavbu domu s menší zahrádkou, kde budou moct kluci momentálně vylítat svoji energii. Kde nebudeme rušit sousedy, když se klukům někdy v noci pár hodin nechce spát. Do domu, který bude bezpečný a připravený být bezbariérový. Do domu, který bude blízko Hradce Králové, kde je pro kluky více možností na školky, stacionáře a samozřejmě také lékařské péče. A hlavně bude u dálnice a tak se nám časté cesty do Prahy zkrátí více jak o hodinu. Péče o kluky je náročná, i když to zatím pro mnohé na první pohled vypadá, že jsou to jen trochu víc akčnější děti, které mají naslouchátka, Vojtík i brejličky a neumí mluvit. Je za tím spousta pláče, křiku, spousty probdělých nocí, hodin v autě a ordinacích u lékaře, na rehabilitacích a v nemocnici.
Kluci jsou naším největším hnacím motorem, jejich radost ze života je to co nás nutí jít dál a nevzdávat se. Každý jeden úsměv, za to všechno stojí. Jsme v tom spolu a to je to nejdůležitější!
A naše nejbližší přání? Být co možná nejvíc spolu a radovat se z každého dne, z každého úsměvu, z každé minuty, kdy můžeme společně zapomenout na to, co je před námi a užít si toho, co je. Moc by nás potěšilo vydat se třeba na pár dní do nějakého dětského vodního světa a vyplnit čas mezi infuzemi úplně obyčejnou hrou, "čvachtáním", brouzdáním, jízdou na skluzavce…
Příběh čtvrtý - Vašík
Vašík se narodil v roce 2007 ve 30. týdnu s porodní váhou 1450 g a výškou 41 cm. Asi týden po porodu nám bylo lékaři oznámeno, že během porodu došlo ke krvácení do mozku, což mělo za následek poškození pohybového centra. Výsledkem byla Vašíkova diagnóza – DMO – kvadruspatická forma (problémy při používání horních i dolních končetin). Dva měsíce po narození jsme si mohli Vašíka odvézt domů.
Od samého začátku jsme doma začali pravidelně cvičit různé protahovací cviky a Vojtovu metodu, které snižovaly svalové napětí. Dále jsme pravidelně navštěvovali neurologickou a ortopedickou ambulanci. V roce 2009 Vašík absolvoval operaci obou očí za účelem odstranění strabismu (šilhání). S postupujícím časem začalo u Vašíka docházet k subluxaci kyčelních kloubů (vlivem stahování tříselných svalů začaly kyčle vyjíždět z kyčelních jamek), kterou jsme se snažili zmírnit aplikací botulotoxinu. Stav se však nelepšil. Proto jsme museli v roce 2013 podstoupit operaci, která měla za cíl zmírnit deformaci kyčlí. Po 6-ti týdnech sádrových dlah jsme byli prakticky na začátku a museli začít znovu intenzivní cvičení.
Přes všechny problémy, které provází Vašíkovo dětství jsme na něj moc pyšní! Vašík je šikovný a ve svém vývoji dělá mnoho pokroků. Ať malé, nebo velké, máme z nich obrovskou radost! Víme, že je chytrý a vnímáme i jeho vytrvalost a snahu jít kupředu. V současné době chodí do deváté třídy ZŠ v integraci, kde mu pomáhá osobní asistentka. Co se týče prospěchu, tak lze říci, že Vašík je premiantem třídy!
No a z jeho koníčků? Jednoznačně hudba a knihy. Rock, nejvíc nejlepší určitě Kabáti. Rád je i na čerstvém vzduchu. Takže na speciálně upraveném vozíku s tátou lyžuje, jezdí v tandemu na motocyklu i kole.
Pro zlepšení zdravotního stavu a vlastně i udržení zdravotního stavu jezdíme na hippoterapii a absolvujeme rehabilitační pobyty. Pravidelně dojíždíme také na různé druhy intenzivní pohybové terapie, kterou nehradí zdravotní pojišťovna. Všechny tyto aktivity jsou velmi časově a hlavně finančně nákladné. Takže pokud by nám něco určitě moc pomohlo, pak by to byl finanční příspěvek na tuto terapii.
Za Vaši případnou pomoc Vám ze srdce jménem svým i Vašíkovým moc děkujeme!
Veřejná sbírka 2022 - ukončena
Vážení přátelé,
stejně jako v roce 2021, tak i v letošním roce jsme díky pochopení společnosti HV izol s.r.o. mohli vyhlásit veřejnou sbírku, která bude věnována Nelince, Johance (a její MŠ v Tasově) a Martinovi.
Na podporu veřejné sbírky se i letos uskuteční benefiční štafetový závod čtyřčlenných družstev Honter cup, jehož startovné je přímo převáděno na transparentní účet veřejné sbírky. S obrovskou pokorou se budeme snažit dotáhnou tento projekt do zdárného konce. I proto Vás touto cestou prosíme o pomoc. Nenechte nás v tom!
Moc děkujeme za všechny Vaše finanční i věcné dary, za každou pomoc i šíření tohoto projektu, děkujeme, že si najdete čas a přijedete si zazávodit pro dobrou věc...
...pomáhat je normální
za organizárory - Jan Stupka
Osvědčení o konaní veřejné sbírky
NELINKA -první příběh 2022
Náš příběh začal v roce 2011, kdy se Nám narodilo Naše druhé dítě, dcera Nelinka. V prvním roce života již dostala diagnózu centrální hypotonický syndrom. Ochablost svalů kombinovanou s psychomotorickým opožděním. Začal kolotoč všemožných vyšetření a rehabilitačních pobytů. I když po malých krůčcích, ale Nelinka se postupně zlepšuje. Její první pohyb začal ve třech letech, kdy se naučila šoupat po zadečku a tímto pohybem se dostala, kam sama potřebovala. V šesti letech se naučila střídat nožky a byla schopná se za pomoci držení za ruce dělat krůčky. Teprve v 10 letech jsme se dočkali prvních samostatných kroků, které jsou pro Nás velkým zázrakem a velkou odměnou za všechno to úsilí. Nelinka nyní navštěvuje speciální školu ve Svitavách, kde ji pomáhá její osobní asistentka. Do školy chodí moc ráda. Miluje společnost dětí a aktivity, které ve škole každý den dělají. Protože ve škole tráví hodně času a správné sezení je pro tyto děti moc důležité, chtěli bychom ji pořídit speciální rostoucí židli a rostoucí stoleček. Tento nábytek je vhodný pro děti od 4 let až do dospělosti a to díky nastavení, které tento nábytek poskytuje. Pořizovací cena židličky je 8941 Kč a stolečku 10877 Kč. Pomůcky jsou k vidění na stránce www.delso.cz
(převzato a zveřejněno se souhlasem Nelinčiny maminky)
Johanka - druhý příběh 2022
Dnes jsou Johance 4 roky, ale její nelehký příběh se začal psát ještě dříve, než se narodila. Mamince lékaři oznámili, že se jí narodí dítě bez ručičky a že toto postižení může být kombinováno mentálním postižením. Přes tyto neradostné prognózy se maminka Johanky odmítla vzdát a rozhodla se bojovat.
A tak se narodila Johanka. V sedmém měsíci těhotenství, malinkatá, krásná holčička, které dal život do vínku jen jednu zdravou ručičku...
Jak říká maminka Johanky: zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem tuhle skutečnost přijala. Styděla jsem se a Johance postiženou ručičku stále zakrývala. Chtělo to čas, abych se s tím vyrovnala... Pak jsem musela přijmout i další, dříve avizovanou zprávu. Johančin vývoj se zpomaloval a byla jí diagnostikována porucha autistického spektra - mentální retardace II. stupně. Do toho se Johance narodila sestra Anička. Byla to hodně náročná doba...
Naštěstí se v životě objevují okamžiky a hlavně lidé, kteří nám dodávají nejen naději, ale i odvahu jít dál. Tím člověkem byla pro Johanku paní ředitelka Marcela Tomšejová z MŠ v Tasově, okr. Hodonín. Osvícená žena s kolektivem stejně smýšlejících učitelek už měla jednu zkušenost se zařazením hendikepovaného dítěte do běžného dětského kolektivu. Johanka byla přijata mezi zdravé děti a v péči tamních paní učitelek si začala osvojovat návyky dětí, které jsou tak normální pro všechny zdravé děti a tak výjimečné pro děti s postižením, jaké má Johanka. Prozatím hlavní změnu vidí maminka u Johanky v lepšící se komunikaci.
Vraťme se ale k tomu, proč jsme se Johanku rozhodli podpořit. Absence podstatné části horní končetiny negativně ovlivňuje správný vývoj páteře. Pro její lepší vývoj bylo doporučeno cvičení na trampolíně, která bude nejen posouvat Johančiny motorické schopnosti, ale zároveň bude zpevňovat svalstvo kolem páteře. Takže ano, trampolína pro Johanku. Ale nebyl by ten příběh úplný, kdybychom nezveřejnili přání Johančiny maminky. Ta by si moc přála trampolínu nejen pro Johanku, ale i pro všechny děti z MŠ v Tasově.
A protože paní ředitelka s tímto návrhem souhlasí, bude naše sbírka zahrnovat nákup trampolíny pro MŠ Tasov, okr. Hodonín.
No a tady je ta parádní věcička! Co říkáte? To dáme, že!
(zveřejněno se souhlasem Terezy Juračkové)
Martin - třetí příběh 2022
A letošním třetím a zatím i posledním příběhem je staronový příběh Martina Žižlavského. Martin je naše srdcovka a vlastně i takový ambasador projektu Honter cup. Je krásným příkladem pro ostatní, kterým nepřízeň osudu něco vzala, odepřela, ale možná, že i hodně dala. Stejně tak, jako neustále sledujeme příběh našeho prvního bojovníka Vaška, sledujeme i Martina a rádi bychom tímto způsobem podpořili jeho snahu probojovat se mezi elitu v závodech MČR sidecarcrossu a stejně, jako v loňské sezóně, posbírat nejen zkušenosti, ale i body v seriálu MS.
V březnu roku 2017 vyrazil Martin Žižlavský, student prvního ročníku šumperského gymnázia, se třídou na lyžařský výcvik do Ski Resortu. Součástí střediska je i celoroční bobová dráha. Otevřený bob zde jede z kopce po kolejnici, jako když frčíte na pouti po horské dráze. Bezpečnost jezdce by měl zajistit bezpečnostní pás. Nic, co by mělo sportovce tělem i duší, jakým je Martin, jakkoli ohrozit. Před druhou zatáčkou chtěl ale Martin zamávat kamarádovi. Hned po zamávání sice vrátil ruce na držadlo, ale už se mu nepodařilo chytit tak pevně madlo, když začala při nájezdu do zatáčky působit odstředivá síla.
Ta jej začala z bobu vynášet a bezpečnostní pás, místo aby ho zachytil, se stále povoloval a natahoval, jako v autě. "Pás mě neudržel a málem jsem z toho bobu vypadl. Noha se mi dostala ven a zahákla se do té železné konstrukce. Nakonec mě to hodilo zpátky do bobu, ale už bohužel bez nohy. Ta tam zůstala," vzpomíná Martin Žižlavský na děsivý okamžik, o kterém dnes mluví v klidu a bez emocí.